Jak už jsem psala, jsem přibližně v půlce května objednaná k Hance Fifkové. Připadá mi to jako děsně dlouhá doba, šílené čekání.
Ale
kdyby to bylo jen takhle, bylo by to moc jednoduché. Proto do toho
přimíchejme fakt, že jsem to ještě neřekla taťkovi a chci mu to říct co
nejdříve. Přidáme špetku nejistoty, zda jsem opravdu holka, nebo "jen
holčičí typ kluka", která trvá, dokud za sebou nebudu mít jistou
diagnózu. A aby to bylo ještě ostřejší, přidáme časté depky, asi víte z
čeho.
Toto všechno je na můj mlsný jazýček moc...
Jako docela nálož toto co? Aspoň na mě. Musím to zvládnout. Jinou cestu prostě nevidím...
BTW.
Já už jsem s těmi mými depresivními články na blogu otravná, že? Dobře,
chvilku po mém svátku se pokusím napsat něco pozitivního... Jestli to
vyjde.
Přelomový den bude toto pondělí. Jestli
neudělám ty zkoušky, na které se kvůli "zamindrákovanému" mozku nemůžu
ani učit, tak se asi radši pohřbím. :-(
Annia | 
Mám je ÚSPĚŠNĚ za sebou! 
Zadne pohrbivani nebude. To zvladnes